Z pamětí A. K., adjunkta vojáka z cukrovaru v Kropáčově Vrutici (I. světová válka)

Hlavní stránka / A to víte, že...? / Z pamětí A. K., adjunkta vojáka z cukrovaru v Kropáčově Vrutici (I. světová válka)

8.6.2008

Z pamětí A. K., adjunkta vojáka z cukrovaru v Kropáčově Vrutici (I. světová válka) Z vlastní velké mobilizace jsem téměř ničeho nepoznal. Byl jsem právě aktivním vojákem, šlo to s námi velmi rychle. V neděli byla vyhlášena mobilizace, v pondělí v noci jsme odjížděli.

Byli jsme velice zaraženi zvláště nás několik Čechů, jednoročních dobrovolníků. Nedovedli
jsme se vmysliti v situaci, neboť den před tím, když v novinách jsme četli o ultimatu, nikdo nevěřil, že z tohoto mračna bude déšť. A zatím se chýlilo k strašné bouři. V neděli ráno nás zavřeli do kasáren (Karlín, Ferdinandovy p. pluk 91). Do kufříčku skládali jsme své vycházkové uniformy, oblékali polní šaty, i ty parádní bajonety šly náhle na brus, aby dokázaly, že mají vznešené poslání – hájit zpukřelý trůn stařičkého mocnáře, který v té době se rozpomenul zase po dlouhém čase na „své“ věrné Čechy, když psal pro ně „Mým národům“. A zatím, co nebylo nám dovoleno rozloučiti se svými drahými, museli jsme se učiti nazpaměť idiotskou písničku, která měla vzpružiti pokleslé nadšení a tu jsme museli učit i ostatní vojáky. Když jsme táhli na nádraží, byli jsme velmi pozorováni svými představenými, zda nezapomínáme zpěvem projevovat důvěru „ve svaté právo jít zabíjet Srby“. Nevyspalí, rozrušení, přetíženi patronami – zatím co oči hledaly v zástupech lidí, které se přišly s námi rozloučit, naše drahé, abychom jim aspoň rukou pokynuli na poslední s Bohem, zadrhnutá hrdla hulákala do temné noci „skladbu“ nějakého „zupáka“, který za ni dostal nejméně záslužný kříž. A vzpomínka na tuto písničku vynořila se mi náhle vmysli, když jsme za nějaký týden na to s krvavými hlavami utíkali od Valjeva. Zde je kousek oné písně:

„Kavallerie geht vor, Infanterie wird Salve geben,
und der ganze Korps in Serbien – Hurra!
Und die Serben werden schen,
Dass die Österreicher Sieger, Sieger werden!“

Byli jsme prvními vojáky vypravenými na bojiště. Vedení nemělo ještě naprosto žádných zkušeností, jak ponese lidský materiál tíhu války, a proto svým obětem pokud možno
usnadňovalo hořkou cestu do neznáma. Vedli nás prostě jako dobytče na jatky se zavázanýma očima. Dovezli nás do Vídně. Tam vlak stál půl dne. Roznesla se zpráva, – úmyslně šířená, že jedeme do Haliče hájit hranice proti možnému přepadení Rusy. Vlak se hnul a jel asi hodinu k severovýchodu, ale potom se vrátil zpět do Vídně. Opět jsme dlouho stáli. Konečně jedeme k jihu. Nová zpráva: Jedeme do Tyrol navázat spojení s bratrskou armádou italskou.
Oddechli jsme si, neboť tam není bezprostředního nebezpečí. Vlak zatáčí k Chorvatsku. Nová utěšující zpráva: Jedeme do Záhřebu dělat pořádek. Jsou prý tam pouliční nepokoje. Jelo se však stále dál. Viděli jsme již, že nezbývá pro nás leč bojiště. Náhle slyšíme, že jsme třetí zálohou. Na nás prý vůbec nedojde. Ve čtrnácti dnech je vše odbyto. Konečně jsme nevyspalí a vysílení třídenní cestou v dobytčích vozech v Brčce a zde nás čekal rozkaz: Náš úkol jako prvého vojska v tomto kraji jest býti předvojem a raziti cestu armádě, která v několika dnech bude s námi následovat. Potom se nám vyhrožovalo, slibovalo a strašilo: Komu je život milý, nedávej se zajmout. Srbové nešetří zajatců, jazyky a oči řežou a vylupují a pozvolna mučí... Pěkná perspektiva do příštích dnů.
Obsadili jsme levý břeh Driny. Konali jsme několik dní jen hlídky u řeky. Náhle jsme byli svoláni, seřazeni a neblahé paměti hejtman Adamička spustil. „Vojáci! Sděluji s Vámi
radostnou zprávu, že ve 24 hodinách budeme v ohni. Vaše povinnosti k císaři a vlasti vyložil
jsem Vám již několikrát. Nyní chci ještě promluviti o vás. Je-li mezi vámi nějaký strašpytel,
utěšuji ho, že se mu nemůže nic stát. Co vlastně může vojáka potkati v poli:
1. Vyjde z toho živ a zdráv a obohacen zkušenostmi bude moci ještě svým vnukům vyprávět jak pobíjel Srby.
2. Bude lehce raněn, odpočine si ve špitále a zatím bude po válce.
3. Bude zabit. To nic neznamená. Mrtvý ničeho necítí.
4. Bude těžce raněn. To je ovšem nepříjemné, ale nedá se nic dělat. Mnohý z vás je obchodníkem a pracuje s daleko větším rizikem než my v poli. Vy často i s 50 procenty, my jen s 25 procenty. Z toho vidíte, že se nám vlastně nic nemůže stát, a proto Obtreten!“
Dobrý náš hejtman nelhal. Opravdu druhý den byl první náš boj a nic se nestalo – jen
mnoho hochů padlo při přechodu Driny, ale ti už nic necítí, mnoho se jich utopilo, ale ty už nic nebolí, mnoho bylo raněných, ale ti se budou míti dobře ve špitále a ti těžce zranění – inu jakáž pomoc, nedá se nic dělat. Náš hejtman vyšel z krvavého boje živ a zdráv. Celý den ho nikdo nespatřil, stejně i druhý a třetí den a setninu vedl nejstarší nadporučík. Potom byl na frontě klid a pan hejtman se opět objevil a „dělal vojákům nohy“. Opět zmizel, neboť na poli válečném opět tekla krev a pan hejtman měl nutnou práci u trainu a vrátil se, když situace byla naprosto bezpečná. Proto jsme našeho „dědka“ Adamičku tak rádi viděli. Dokud byl u nás, nemohlo se nám nic stát. Také u jiných setnin, jak nám kamarádi vyprávěli, velitelé v době boje měli největší starost o train a byli mimo dostřel.
Postupem bojů měla velení nad setninou vždy nižší šarže. Po nadporučíku zmizel poručík, pak i kadet a až ve velké bitvě na řece Kolubaře vedl celý „baťák“ již jen šikovatel.
Všichni páni od kadeta nahoru měli náhle důležitá a neodkladná řízení buď u trainu nebo do konce u štábu. Po bitvě se objevili opět jako holubice míru, věštíce na několik dní klid na frontě a dělajíce zuřivou vojnu. Náš pluk byl za lesem v záloze. Před námi bojovala maďarská brigáda. Přicválal adjutant na koni. Vstáváme a postupujeme. Hukot střelby je vždy zřetelnější a hroznější. Rozeznáváme již strojní pušky, šrapnely praskají nad námi, řady se rozvlní zmatkem. Hoši padají, ale jde to stále celkem dobře. Zatáčíme se na postranní cestu. V tom vyrazí proti nám vojáček v honvédské uniformě, prostovlasý, bez pušky, ruce nad hlavou, oči vytřeštěné hrůzou. Zarazí se, když nás spatří a vykřikne: „Brate, utíkej, Panenko Maria, ti mají kanónů.“ Prorazil naše řady a letí šíleně dál. My chvíli váháme, ale náhle i na nás padne děs a pud sebezáchrany nás obrací a utíkáme za honvédkem.
Odpoutali jsme se od nepřítele a jsme v srbské vesnici. Před úpravným domkem stojí
zámožná Srbka. Za ruku se jí drží hošík. Nepláče, ale hledí strnule na zkrvavenou mrtvolu
otce, jehož hlava je k nepoznání rozbita kolbou. A žena hledí skelným okem vpřed. Opodál stojí spoutaný Srb a čeká, až pro něho najdou vhodnou větev k oběšení.
Tak vypadal počátek války v Srbsku, když se šlo do boje v uzavřených kolonách a jako na
manévr.

Text pochází z vrutické kroniky díl II, str. 20

Sekce: A to víte, že...?   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Odkud jste?

36% (193)

14% (74)

49% (261)




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

KRPY.cz - neoficiální stránky obce Krpské